Žít!

Jü Chua

Naše cena

220 Kč

Běžná cena

260 Kč

Dostupnost

skladem

Do košíku

„Čínský Forrest Gump“
Ivan Matějka, Literární noviny

Každý spisovatel má prý svou jednu šťastnou knihu, která se povede a udělá díru do světa. Pro Jü Chua to je bezesporu román Žít! (1993). Nemalou zásluhu na tom má i režisér Čang I-mou, jehož filmová podoba románu získala v Cannes cenu poroty (1994) a v Číně byla zakázána.

Román Žít! je v prvé řadě silným příběhem. Silným natolik, že ještě nebyl ani vydán knižně a režisér Čang I-mou jej už chtěl zfilmovat. Rukopis prý zhltnul přes noc, nemohl se od něj odtrhnout a hned na druhý den se přihnal za mladým autorem s nabídkou. Film také vzbuzoval silné emoce a přitáhl pozornost zpět ke knize. Od prvního vydání románu dnes uplynulo víc než deset let, ale i v nepřeberné záplavě čínské knižní produkce se román stále pravidelně dotiskuje ve velkých nákladech, stal se z něj evergreen. Spisovatel v něm svým charakteristicky prostým rukopisem popisuje životní osud muže, který kdysi býval zpovykaným synkem boháče, jako stařec však orá sám s volkem na poli. A co se všechno přihodilo mezi jednou nocí prohýřenou u karetního stolku a rozhovorem na poli, to se nedočtete v další kapitole, jak bývá zvykem u tradičního čínského vyprávění, ale v románu Žít! 

Tehdy se naší rodině ještě dařilo dobře. Všechno odsud až k támhletěm továrním komínům bylo naše. Když jsme si vykračovali po cestě, boty nám klapaly, jako když o sebe ťukají měďáky. Ale ten cinkavý zvuk sypajících se zlaťáků už jsem dobrých čtyřicet let neslyšel. To já způsobil zkázu rodiny Sü. Táta říkával, že jsem parchant.

Detaily

Autor: Jü Chua
Překlad: Petra Martincová
Nakladatel: Verzone
Rok vydání: 2014

Formát: 192 stran, vázaná

ISBN: 978-80-87971-01-7

Doporučená maloobchodní cena: 260,- Kč

© Tu Pin

O autorovi

Nekompromisní zubař z malého městečka Chaj-jen nedaleko Šanghaje vstoupil do povědomí čtenářů počátkem osmdesátých let absurdními povídkami plnými reálného, ale nesmyslného násilí. Nejvíce jej proslavil román Žít!, o kterém když jej viděl zfilmován poprvé, udiveně prohlásil, že tohle ale on přece nenapsal.

Více
Ivan Matějka, Literární noviny
„Čínský Forrest Gump“

„Nebýt mé a otcovy dřívější prostopášnosti, zastřelili by mě," popisuje s bezelstností situaci, z níž vyvázl šťastně, hrdina románu. Žít! je duchaplná a humánní kniha, která vzbudila pozornost jako „čínský Forrest Gump". 

Ukázka z knihy:

Poté, co Ťia-čen ten večer odtáhli z herny, přestalo se mi dařit. Prohrával jsem jednu hru za druhou a jen bezmocně sledoval, jak hromádka peněz na mé straně stolu mizí. Zrovna jako když se z lavoru vylévá voda, ve které si člověk umyl nohy.

Lung Druhý se bez ustání pochechtával, až měl tvář zkřivenou do nepěkné grimasy. A já až do rána prohrával. Hrál jsem a hrál, až se mi hlava motala, zrak se rozmazal a z žaludku do úst se mi vracela nepříjemná pachuť. Nakonec jsem se odhodlal učinit nejvyšší sázku za celý svůj život. Plivl jsem si do dlaní a pomyslel si, že všechno moje štěstí záleží na tomhle jediném vrhu. Zrovna jsem se chystal vrhnout kostkami, když Lung Druhý natáhl ruku, aby mě zastavil: „Kam ten spěch?"

Pak mávl na jednoho z číšníků: „Doneste mladému panu Sü nahřátý ručník."

To už všichni přihlížející dávno odešli spát. Zůstalo jen několik hráčů a dva Lungovi pomocníci. Až později jsem se dozvěděl, že číšník, který mi přinesl teplý ručník, byl Lungem podplacený. Když jsem si ručníkem otíral tvář, Lung tajně vyměnil naši sadu kostek za své speciálně upravené kostky. Já přitom vůbec nic netušil. Když jsem si otřel tvář, odhodil jsem ručník zpět na tác a chopil se kostek, abych jimi třikrát ze všech sil zatřásl. Vůbec to nedopadlo špatně, padlo mi docela vysoké číslo.

Pak byla řada na něm. Vzal kostky do dlaní a zatřásl jimi. „Sedm!" zařval. Vsadil všechno na sedmičku.

V jedné z kostek byl vyvrtán otvor a do něj nalita rtuť. Když kostkami zatřásl, rtuť se přelila dolů, takže vyvrtaná kostka byla na jedné straně těžší. Pak kostky vrhl na stůl. Ta vyvrtaná se několikrát převrátila a pak se zastavila těžší stranou dolů. A sedmičkou nahoru.

Když jsem viděl, že opravdu padla sedmička, zatmělo se mi před očima. Tentokrát jsem prohrál opravdu hodně. Ale když jsem se nad tím znovu zamyslel, hned mě napadlo, že přece můžu hrát na dluh dál a že to, co jsem prohrál, mám šanci v příštích dnech zase vyhrát. Trochu se mi ulevilo. Vstal jsem a Lungovi řekl: „Zapište to do knihy účtů."

Mávnutím ruky mi naznačil, abych se posadil. „Na dluh už vás nemůžu nechat hrát. Prohrál jste všech sto mou vašich rodinných pozemků. Už nemáte z čeho splácet dluh."

Když jsem to uslyšel, rázem jsem přerušil započaté zívnutí a vyrazil ze sebe: „To... to není možný!"

Lung Druhý s dvěma dalšími mými věřiteli donesli knihu účtů a podrobně ji se mnou začali procházet. Lung mě poklepal po hlavě a zeptal se: „Tak co, mladý pane, prohlédl jste si to důkladně? Vše je stvrzeno vaším podpisem."

Teprve teď mi došlo, že před půl rokem jsem začal být jejich dlužníkem a za těch šest měsíců jsem prohrál veškerý rodinný majetek. Prošli jsme polovinou mých dluhů.

„Už dost," řekl jsem.

Vstal jsem a jako zpráskaný pes vyšel z Pavilónu lásky. Venku už se rozednilo a já stál na ulici a nevěděl, kam jít. Jeden známý vesničan zrovna procházel kolem s košíkem naplněným tofu a hned na mě křikl: „Dobré jitro, mladý pane Sü." Lekl jsem se. Tupě jsem na něj zíral a on se smíchem řekl: „No, vy teda vypadáte! To vás pěkně zhuntovaly!"

Nejspíš si myslel, že jsem zničený dováděním s děvkami. Netušil, že jsem na mizině, chudý jak nádeník. Vymáčkl jsem ze sebe hořký úsměv a díval se za ním, jak odchází. Napadlo mě, že nemá smysl tady stát a tak jsem vyrazil domů.

Procházel jsem kolem obchodu tchána, kde zrovna dva jeho pomocníci otevírali dveřní křídlo. Jen mě zahlédli, dali se do smíchu. Nejspíš čekali, že budu jako obvykle šaškovat a pokřikovat na tchána. Ale to jsem si teď vážně netroufal. Sklonil jsem hlavu a držel se co nejblíž při domech na protější straně ulice. Jak jsem spěchal pryč, slyšel jsem, jak tchán v obchodě zakašlal a hlasitě si odplivl.

Jako v mrákotách jsem, ani nevím jak, došel až na kraj města. Na chvíli se mi dokonce podařilo zapomenout na to, že jsem právě prohrál veškeré rodinné jmění. V hlavě jsem měl prázdno. Byl jsem ale jako vosí hnízdo, do něhož není radno šťourat. Jenže sotva jsem za městem zahlédl křivolakou pěšinu k domovu, znovu mě přepadl strach. Co si mám teď počít? Udělal jsem pár kroků po pěšině, ale dál to nešlo. Široko daleko ani živáčka. Napadlo mě, že bych se mohl oběsit na pásku od kalhot. A bylo by to! V zamyšlení jsem se dal znovu do kroku. Když jsem míjel statný jilm, stačil mi jeden pohled a bylo jasné, že na vytažení pásku z kalhot nemám ani pomyšlení. Ne, zemřít jsem vskutku netoužil. Spíš jsem hledal způsob, jak odčinit svou vinu. Vždyť ten zatrápený dluh by s mým oběšením nezmizel. A tak jsem si řekl: „Zapomeň na to! Umírat se nebude!"

Dluh bude muset zaplatit táta. Píchlo mě u srdce, jen jsem na něj pomyslel. Tentokrát mě spráská jak psa. Cestou jsem se snažil vymyslet nějaké řešení, ale na nic jsem nepřišel. Nezbývalo než se vrátit domů. Zpřeráží mi kosti. Ale to je pořád lepší než viset na stromě jak toulavej čokl.

Než jsem došel domů, celý jsem se asi nějak scvrkl, pohled jsem měl prázdný a nepřítomný. Sám jsem o tom neměl tušení, ale když jsem přišel domů a uviděla mě moje matka, zděšením vykřikla. Nejistě se mě zeptala: „Jsi ty Fu-kuej?"

Vynutil jsem ze sebe úsměv a přikývl. Zaslechl jsem, že ohromeně ještě něco koktá, ale už jsem jí nevěnoval pozornost. Otevřel jsem dveře do našeho pokoje. Ťia-čen si zrovna česala vlasy, ale když mě spatřila, taky se pořádně lekla a s otevřenou pusou na mě zírala. Hned se mi vybavilo, jak mě včera večer přemlouvala, abych se vrátil domů, a já ji zfackoval. Vrhl jsem se před ní na kolena: „Je se mnou konec, Ťia-čen!" vyhrkl jsem.

Hned potom jsem se nahlas rozbrečel. Ťia-čen se ke mně vrhla, aby mě zvedla. Ale jak by to mohla v pokročilém těhotenství zvládnout? Zavolala tedy mou matku a společnými silami mě přesunuly na postel. Ležel jsem a z pusy mi tekly sliny. Musel jsem opravdu vypadat, jako bych měl na kahánku. Matka i žena z toho byly vykulené a začaly mě poplácávat po rameni a třást mi hlavou. Rukou jsem je odstrčil a řekl: „Prohrál jsem všechno, co máme."

V matce by se krve nedořezal. Zpříma se na mě zadívala a s vypětím všech sil se zeptala:

„Co jsi to říkal?"

„Prohrál jsem všechen rodinný majetek," řekl jsem.

Můj hrozný vzhled mluvil za všecko. Matka ztěžka dosedla na zem a utírala si slzy z tváří.

Nakonec si jen vzdychla: „Jaký otec, takový syn."

Ona mě ani tak nepřestala milovat. Nekladla to za vinu mně, ale tátovi.

I Ťia-čen plakala. „Když nebudeš hrát, všechno bude dobré," řekla a zlehka mě pohladila po zádech. Nezbylo mi vůbec nic. Takže i kdybych chtěl hrát, nemám za co. Z vedlejší místnosti jsem slyšel otce sprostě nadávat. Ještě netušil, že je na mizině a jen byl otrávený, že ho ruší dvě ubrečené ženské. Jakmile ho matka zaslechla, přestala plakat, zvedla se a vyšla z místnosti. Za ní vyšla i Ťia-čen. Bylo mi jasné, že šly za otcem. A za malou chvilku se odvedle opravdu ozval jeho řev:

„Ten parchant!"

Zrovna v tu chvíli se otevřely dveře a do místnosti vtrhla má dcerka Feng-sia. Dveře za sebou chvatně zabouchla a pištivým tenkým hláskem vyhrkla: „Tatínku, rychle se schovej. Děda tě chce zbít."

Bez hnutí jsem na ni hleděl a tak mě začala tahat za ruku. Když ani tak nepořídila, rozbrečela se. Její pláč mě řezal do srdce. Taková malá a přesto chce chránit svého tátu! Měli by mě rozsekat na malé kousky.

Slyšel jsem, že se otec blíží a přitom nepřestává zuřit. Řval: „Ty kreténe! Stáhnu z tebe kůži zaživa, vykastruju tě, rozsekám tě na kousky, hajzle zasranej!"

Jo, myslel jsem si, tak už pojď a rozsekej mě, táto! Jenže táta došel akorát ke dveřím a náhle se zhroutil k zemi a omdlel. Matka a Ťia-čen vykřikly a pak jsem slyšel, jak mu pomáhají vstát a dojít k posteli. Po chvíli jsem uslyšel jeho pláč, který zněl jako troubení na suonu.

Táta zůstal v posteli tři dny. První den se ozývalo to troubení. Pak plakat přestal a celý den vzdychal. Já ve svém pokoji slyšel každý zvuk, každé slovo. Jednou jsem třeba zaslechl, jak zlomeným hlasem říká: „Odplata. To je odplata."

Třetí den přijal táta ve svém pokoji hosty. Jeho kašel sice slyšet bylo, ale jinak mluvil tak nízko položeným hlasem, že jsem nezachytil ani slovo. Večer mi pak matka přišla vyřídit, abych za ním přišel. Vstal jsem z postele a říkal si: jestli tohle není můj konec, tak vážně nevím. Táta už tři dny odpočíval ve své posteli a tak bude mít dozajista dost síly mě teď zabít nebo mě aspoň seřezat do bezvědomí. Řekl jsem si, že ať se děje, co se děje, bránit se nebudu.

Když jsem vcházel do jeho pokoje, cítil jsem, že nemám žádnou sílu. Tělo mi zesláblo, nohy jako by snad ani nebyly moje. Když jsme vstoupili do jeho pokoje, zůstal jsem stát za matkou a nenápadně vykukoval na tátu ležícího v posteli. Otevřel doširoka oči a podíval se na mě. Bílý vous se mu pohnul, když říkal matce: „Nech nás o samotě."

Matka prošla kolem mě pryč z místnosti. Jakmile odešla, ucítil jsem v sobě prázdno. Nejspíš teď vyskočí z postele a pokusí se mě zabít. On ale dál bez hnutí ležel. Pokrývka, kterou měl nataženou přes hruď, sklouzla na zem.

„Fu-kueji," vzdychl a poklepal na pelest. „Posaď se." Srdce mi bušilo, když jsem sedal vedle něj. Pohladil mě po ruce. Jeho ruka byla studená jako led. Ten chlad mi proudil až do srdce.

„Fu-kueji," pokračoval slabým hlasem. „I dluhy z hraní jsou dluhy a musí se platit. Od pradávna to tak je a zatím nevzniklo žádné pravidlo, které by to zrušilo. Prodávám tedy našich sto mou půdy i tento dům. Zítra mi přinesou peníze v měděných mincích. Ale já už jsem příliš starý a slabý a neunesl bych je. Ten dluh půjdeš zaplatit ty."

Pak si znovu zhluboka vzdychl. Když jsem to slyšel, do očí se mi vhrnuly slzy. Zabít mě tedy nechce. Ale to, co řekl, bylo, jako by mě podřezával tupým nožem a hlava mi ještě stále visela na krku. Jako bych se pohyboval někde mezi životem a smrtí. Táta se znovu dotkl mé ruky a řekl: „Běž spát."

Druhý den brzy ráno, zrovna když jsem vstával, uviděl jsem u nás na dvoře čtyři muže. V jejich čele kráčel bohatý muž v hedvábném oděvu. Otočil se na nuzně oblečenou trojici nosičů a mávl rukou: „Položte to sem."

Nosiči složili bambusové tyče s koši na zem a cípem oděvu si z obličeje otřeli pot. V tu chvíli si mě ten boháč všiml, ale ignoroval mě a začal volat mého otce: „Starý pane Sü, je tady vaše objednávka."

Otec vyšel z domu s vlastnickým dekretem. Cestou nepřetržitě kašlal. Když dekret podával boháčovi, mírně se mu poklonil.

„Jsem vám velmi vděčný," řekl.

Boháč ukázal na šest košů měděných mincí: „Tady to všechno máte. Spočítejte si to."

Ale otec se už manýrů bohatých lidí vzdal a namísto toho se poníženě uklonil.

„Není třeba," řekl. „To není třeba. Dáte si čaj?"

„Ne, díky," řekl muž. Pak se podíval na mě a zeptal se otce: „To bude asi mladý pán Sü, že?"

Otec kývl a otočil se na mě: „Až to poneseš, natrhej listy dýně a přikryj to. Ještě by ti to cestou někdo ukradl," ušklíbl se.

Hned ten den jsem tedy odnosil měďáky do města, abych splatit svůj dluh. Měděné mince byly přikryty dýňovými listy, které natrhaly matka s Ťia-čen. Když je Feng-sia viděla, šla utrhnout dva největší listy a také je položila na koše s penězi. Vysadil jsem si bambusovou tyč s dvěma koši na ramena a vypravil se na cestu dlouhou deset li. Feng-sia netušila, že nesu splatit dluh a tak ke mě vzhlédla a zeptala se : „Táto, vrátíš se za dlouho?"

Jak jsem to uslyšel, do očí mi vhrkly slzy. Bál jsem se, že mi začnou téct po tvářích a tak jsem rychle vykročil na cestu. Ve městě jsem vyhledal Lunga Druhého. Když mě uviděl s tyčí na ramenou, vykřikl: „Á, tady ho máme, mladého pána z rodu Sü!"

Složil jsem první náklad měďáků přímo před něj. Zvedl list dýně a udiveně pozvedl obočí: „Vy si to tedy komplikujete. Kdybyste to vyměnil na stříbrňáky, měl byste to lehčí."

Když jsem přinesl poslední dva koše, už mě neoslovoval mladý pane. Jen kývl hlavou a řekl: „Sem to slož, Fu-kueji!"

Kupodivu další z věřitelů byl přátelštější a poklepal mě po rameni: „Fu-kueji, pojď se napít."

Jak to Lung Druhý uslyšel, hned přispěchal: „Ano, ano, napijem se. Zvu tě."

Zavrtěl jsem hlavou. Chtěl jsem rychle domů. Za jediný den byly mé hedvábné šaty zničené. Kůži na ramenou jsem měl sedřenou do krve. A tak jsem se sám vydal na cestu domů. Šel jsem a šel a celou cestu brečel. Uvědomil jsem si, že už po tom jediném dni, co jsem na ramenou nosil koše s penězi, se cítím k smrti unaven. Kolik asi lidí zemřelo vyčerpáním, aby nashromáždili bohatství mých předků? Teprve teď jsem pochopil, proč můj otec trval na tom, aby mu peníze byly vyplaceny v měděných mincích a ne ve stříbrných. Chtěl, abych tyhle věci pochopil. Abych pochopil, jak hrozně těžké je peníze vydělat. Najednou mi to došlo a já nemohl dál. Dřepl jsem si na kraji cesty a brečel tak dlouho, až mi začalo škubat v žaludku. Po chvíli procházel kolem náš sluha Čchang-ken s odřenou brašnou přes rameno. To byl ten, co mě v dětství nosil na zádech do školy.

Několik desítek let u nás pracoval, ale teď musel odejít. V dětství ho k nám do rodiny přivedl dědeček poté, co mu zemřeli otec i matka. Ani ženu si nikdy nenašel. Stejně jako já měl teď oči zalité slzami a bosá chodidla do krve rozpraskaná.

Když mě zahlédl, jak dřepím u cesty, zvolal: „Mladý pane!"

„Neříkej mi mladý pane! Klidně mi říkej ty dobytku," vykřikl jsem.

Čchang-ken zavrtěl hlavou: „Císař žebrající o jídlo je stále císařem. Vy sice nemáte peníze, ale mladým pánem jste i nadále."

Zrovna jsem si otřel slzy z tváří, ale jak jsem uslyšel jeho slova, znovu začaly téct.

Přisedl ke mně na kraj cesty, hlavu dal do dlaní a taky začal nahlas brečet. Chvíli jsme tam takhle spolu brečeli, až jsem mu řekl: „Čchang-kene, už se stmívá, měl by ses vrátit domů."

Čchang-ken se postavil a pomalu se dal na cestu. Zaslechl jsem ještě, jak si bručí pod nosem: „Copak já mám nějaký domov?"

I Čchang-kenovi jsem ublížil. Pozoroval jsem teď, jak osamoceně odchází, a zabolelo mě u srdce. Až když zmizel z dohledu, vstal jsem a sám se vypravil k domovu. Než jsem došel domů, byla tma. Naši bývalí sluhové už odešli. My dva s Ťia-čen jsme v kuchyni rozdělali oheň a uvařili večeři. Otec stále ležel. Jen naše dcerka Feng-xia byla stejně veselá jako obvykle. Ještě netušila, že od teď budeme třít bídu s nouzí. Vesele ke mně přihopsala, skočila mi na klín a zeptala se: „Tatínku, proč mi všichni říkají, že už nejsem slečna Sü?"

Pohladil jsem ji po tvářičce, ale nebyl jsem schopen slova. Naštěstí už se neptala. Nehtíkem mi seškrabávala z kalhot zaschlé bláto: „Hele, já jsem ti vyčistila kalhoty."

Před večeří přistoupila matka ke dveřím pokoje, v němž ležel můj otec, a zavolala: „Jídlo ti mám přinést do světnice?"

Otec odpověděl: „Není třeba. Já přijdu."

S petrolejovou lampou sevřenou třemi prsty vyšel táta z pokoje. Světlo blikavě osvětlovalo jeho tvář tak, že vždy byla jedna její část osvětlená a druhá zahalená ve tmě. Záda měl schoulená, jak nepřetržitě kašlal. Když si sedl, zeptal se mě: „Dluh je splacen?"

Kývl jsem hlavou: „Ano, je splacen."

Pak se podíval na má ramena: „A co ramena? Máš je sedřená do krve?"

Nevydal jsem ani hlásku, jen jsem kradmo pohlédl na matku a na manželku. Obě s uplakanýma očima hleděly na má ramena. Otec začal velmi pomalu jíst. Nabral si ale jen pár soust rýže a misku odsunul. Po chvíli promluvil: „Kdysi dávno naši předkové pěstovali akorát jedno malé kuřátko. Když kuřátko vyrostlo, stala se z něj husa, když husa vyrostla, stalo se z ní jehně, když jehně vyrostlo, stala se z něj kráva. Přesně takhle náš rod Sü postupně bohatl."

Otcův hlas se změnil v šepot. Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval:

„Když se majetek našeho rodu dostal do mých rukou, kráva se proměnila v ovci a ovce v husu. A když se dostal do tvých rukou, husa se změnila v kuře a teď už nemáme ani to kuře."

A rozchechtal se. Smál se a smál, až se rozplakal. Ukázal na mě dvěma prsty: „To my dva jsme rodinu Sü přivedli na mizinu."

Více