Su Tchung

Talentovaný vypravěč, mistr výstavby mrazivého napětí, poetický kouzelník, rodák ze Su-čou, města protkaného kanály s klenutými mostky a starými dvorci s prohnutými střechami, dnes může být právem označen za jednoho z klasiků čínské literatury konce 20. století.

A co o Su Tchungově díle píše prof. Olga Lomová v doslovu Staré temné časy? Zde ukázka:

Autorův charakteristický avantgardní rukopis nalézáme i ve slavné novele Rod makových polí. Projevuje se především v proměňující se perspektivě vyprávění, včetně střihů do různých časových rovin, a v mistrovské práci s jazykem. Souvislost s avantgardní estetikou je patrná i v motivech abnormality, degenerace, krutosti, ošklivosti až hnusu a tajemství, které pohlcující čtenáře a v úhrnu sugestivně navozují ponurou atmosféru nejistoty a hrozící smrti. Na rozdíl od typických avantgardních experimentů zde Su Tchung nicméně posiluje dějovou složku a vypráví napínavý, gradující příběh. Novela okamžitě vzbudila pozornost kritiky a byla dokonce označena za jedno z nejlepších děl čínské prózy 20. století. Kritici oceňovali mistrovskou práci s jazykem, schopnost vyprávět strhující příběh, ale také odvážné zpracování zvoleného tématu. Příběh statkářské rodiny z Javorů radikálním způsobem převypravuje klasické téma čínského socialistického realismu – bezútěšnost života na venkově před Osvobozením a „přerod“ vesnice skrze pozemkovou reformu, chápaný jako jeden ze stupňů přirozeného procesu, v němž komunistická strana přináší dobro a pokrok čínskému lidu. 

Su Tchung události pozemkové reformy zbavuje nasvícení světlem lepších zítřků. Ne že by snad zpochybňoval samu oprávněnost zániku statkářské třídy, avšak události zbavuje heroického patosu a optimismu, zachycuje krutost revolučních změn na venkově a události psychologizuje, přičemž zobrazuje spletitost vztahů mezi příslušníky různých společenských tříd na venkově. Dotýká se tak témat moderních dějin, která jsou dodnes v Číně tabuizovaná.

Vedle úspěšné novely Rod makových polí Su Tchung dál ve svých prózách mapoval zapomenuté a kruté příběhy imaginárních předků v rodném venkovském kraji. Od konce roku 1989 se nicméně v Su Tchungově díle objevuje nové historizující téma. Paralelně s budováním mýtu venkovských předků začal objevovat ještě jeden pozapomenutý „rodný kraj“ – město první poloviny 20. století, žijící na pomezí staré „feudální“ Číny a rodícího se kapitalismu. Městské prostředí v Su Tchungově podání sdílí s venkovem to, jak zde život lidí ovládají temné vášně a jeho atmosféru spoluurčuje zlověstné tajemství. Na rozdíl od primitivního venkova však Su Tchungovo město disponuje zvláštní přitažlivostí, dekadentní krásou zašlých časů, v nichž ženy nosily přiléhavé šaty z lesklého brokátu a šířily kolem sebe vůni parfémů. Jejich životy se odehrávaly v přítmí uzavřených rezidencí nebo v tlumeném světle veřejných domů a hráčských doupat. Podobnou příchuť dráždivého polosvěta má i svět pekingské opery, k němuž odkazuje postava konkubíny Korál v Manželkách a konkubínách.

Základní rysy Su Tchungova rukopisu zůstávají zachovány i v novém prostředí, včetně ústředního tématu psychické predispozice člověka ke krutosti, jak se projevuje ve vztazích mezi lidi, a to i těmi nejbližšími. Na rozdíl od venkova je Su Tchungovo město přeludem nádhery, stejně jako venkov je však předzvěstí své vlastní zkázy, z níž jediným možným únikem, který se podaří málokomu, je prostý život rezignující na přepych, láska bez předstírání.

Také v městských prózách se Su Tchung důsledně obrací do nepříliš vzdálené minulosti, do časů, na které ještě mohou vzpomínat pamětníci. Vybledlým vzpomínkám na zašlé časy se podobá i způsob evokace prostředí ve střípcích sugestivních detailů, v barvách, světlech, krásných hedvábných látkách a tónech melancholických árií pekingské opery.

Zpočátku měla volba námětů i způsob jejich zpracování pro čínského čtenáře příchuť kontroverze. Podobně jako Su Tchungovy venkovské příběhy i vyprávění o lidech ve městě svými kořeny tkví ve „staré společnosti“, v dobách, které podle oficiální propagandy nenávratně smetlo Osvobození v roce 1949 a o nichž se pak hovořilo pouze jako o době temna, útlaku a morálního úpadku. Su Tchung staré časy nepřikrašluje, přesto se k nim obrací s jistou dávkou nostalgie. Vytváří snovou atmosféru, přitažlivou evokací někdejšího luxusu, jehož neodmyslitelnou součástí je nepotlačovaná erotika. Pro čínské čtenáře zde částečně ožívá kulturní klišé dekadentní a romantické krásy jihu, vnímané jako protiklad racionálního a morálně přísného severu. Su Tchung sám nicméně označení autora jižní literatury odmítá s tím, že pokud na něj vliv této tradice působí, pak spíš jako podnět k jejímu popření, k dekonstrukci romantického světabolu a věrné lásky, o nichž se hovoří ve staré poezii, na divadle a v moderní době i ve filmu a televizních seriálech.

Svůdná krása hrozivých příběhů s erotickými motivy, odehrávajících se ve starém městě na pomezí časů, v sobě nese kus exotiky, která přitahuje čínského stejně jako západního čtenáře. V případě Manželek a konkubín tuto atraktivní rovinu dále po svém rozpracoval režisér Čang I-mou v mezinárodně úspěšné adaptaci s novým názvem Vyvěste červené lampióny (1993). Čang I-mou dal příběhu novou vizuální dimenzi, dále podtrhující estetickou přitažlivost krutého příběhu. Su Tchungovo vidění v původní novele je jiné, v akcentech i v barevnosti. V popředí jeho zájmu nejsou exotické rituály, které v narudlém přísvitu ložnice připravují manželku na příchod pána, ale osobní drama jako výslednice pokřivené psychologie postav. Události v rezidenci Čchenů, jak je vypráví Su Tchung, symptomaticky zahaluje dusný, vlhký opar a v jejich středu je záhadná studna, ukrývající se v nazelenalém přítmí vnitřního dvora odříznutého od vnějšího světa.

Z historického hlediska je motiv velké domácnosti, jejíž pán je neomezeným vládcem nad životem a smrtí svých početných žen, přinejmenším nadsazený. V první polovině 20. století již mnohoženství nebylo tak rozšířené jako dřív, a už vůbec je těžko představitelné, že by manžel jednu ze svých konkubín sprovodil ze světa. Historická pravdivost však není smyslem novely, Su Tchung píše psychologickou prózu s prvky hororu a takto vyhraněně stylizované prostředí mu dává příležitost zachytit anatomii duše žen soupeřících o přízeň jednoho muže a o privilegia, která s jeho přízní souvisejí. Zasazení příběhu do imaginárního prostředí patriarchální velké domácnosti, kde ženy jsou zbaveny všech práv, na prvním místě práva na lásku, má stejně jako Su Tchungovy venkovské prózy analogii ve starší čínské literatuře moderní doby. Volba námětu připomíná klasický román spisovatele Pa Ťina z roku 1931 Rodina (česky 1959). Porovnání obou děl však na první pohled opět ukazuje obrovský posun od kanonického zpracování daného tématu, k němuž dochází v Su Tchungově novele. Zatímco Pa Ťin kreslí fresku života v konzervativní patriarchální rodině ovládané předsudky s cílem ukázat absurdnost starých mravů a otevřít cestu k emancipaci, svobodné lásce a společenskému pokroku, Su Tchungův způsob zpracování podobného tématu možnost společenské změny vylučuje. Lásku a štěstí zde nedrtí nespravedlivý společenský systém, ale psychická potřeba člověka ovládat a týrat; téma svobodné volby partnera je víc výrazem tělesné touhy než ideálního citu. Su Tchunga zajímají temná zákoutí ženské duše – žárlivost, touha po moci, zákeřná krutost, kterou projevují vůči sobě, aniž by přemýšlely o tom, že samy se stávají obětí stejné krutosti. Podobně jako ve venkovských prózách Su Tchung v příběhu žen boháče Čchen Cuo-čchiena odhaluje psychické vlastnosti zcela nezávislé na třídním původu postav. Paní i služka jsou stejně bezcitné, jsou stejně strůjkyněmi zla i jeho obětí. Jako by chtěl ilustrovat staré čínské přísloví „Kudlanka číhá na cikádu a neví, že za ní stojí vrabec“.

Ženské soupeření o ovládnutí všemocného muže je možné pouze v hierarchizované společnosti podřízené tradiční morálce a neúprosným společenským konvencím. Prostřednictvím tohoto tématu, zdánlivě se dotýkajícího výhradně postavení ženy ve „staré společnosti“, nicméně Su Tchung rozehrává nadčasové téma možností a mezí realizace osobní svobody. Tragédie konkubíny Korál, která nedokáže uprchnout se svou láskou, a mladé, vzdělané a jistě zpočátku ušlechtilými ideály naplněné dívky Lotos, která se sama proviní surovostí, jež se jí zpočátku hnusila, můžeme nakonec číst i jako metaforu marné touhy žít svobodně a dobře. Marné, protože člověk jako bytost ovládaná temnými touhami svobodný a dobrý být nedokáže.