Šen Cchung-wen

Inspirován malebnou přírodou, svébytnou kulturou a pohnutými dějinami odlehlých oblastí národnostně pestré jihočínské provincie Chu-nan, vypráví poutavé příběhy, jejichž hrdiny jsou vojáci, lodníci, obchodníci, bandité i prostí venkované, a vytváří svébytný časoprostor nenávratně zmizelého „vnitřního světa“ vlastního dětství a mládí.

Spisovatel prožil krásami světa okouzlené dětství v odlehlém koutě bájemi opředené jihočínské provincie Chu-nan, jejíž kulturu po staletí utvářelo soužití chanských Číňanů s příslušníky místních etnik. V žilách Šen Cchung-wena (沈从文1902–1988) se mísila chanská krev otce s krví babičky národnosti Miao a matky národnosti Tchu-ťia. Vyrůstal v rodině s dlouhou vojenskou tradicí. Prakticky všichni mužští členové rozvětvené rodiny byli vojáky ve službách císařské moci. Jejich úkolem bylo udržovat pořádek v západní části provincie Chu-nan a přilehlých, obtížně dostupných a národnostně a kulturně pestrých oblastech čínské říše. Dlouhodobá nepřítomnost otce poskytla budoucímu spisovateli volnost, kterou beze zbytku využil k chození za školu, návštěvám dílen řemeslníků, jejichž prostředí mu učarovalo, a toulkám po širokém okolí rodného městečka. Jako mladičký písař sloužící od roku 1917 u místních vojenských jednotek důvěrně poznal světlé i stinné stránky života v hornatých končinách jižní Číny na pomezí provincií Chu-nan, S’-čchuan a Kuej-čou. Vojenský život naplněný dobrodružstvím i nudou, krásou i ošklivostí, idealismem i skepsí se stal dalším významným zdrojem inspirace spisovatelovy literární tvorby. 

Poté, co na počátku dvacátých let odešel z rodné provincie do Pekingu, začal Šen Cchung-wen v nesmírně nuzných podmínkách psát drobné, žánrově nevyhraněné prózy. Na sklonku desetiletí přesídlil do Šanghaje, kde získal – byť sám absolvoval pouze „školu života“ – místo lektora na jedné z tamních univerzit. Psát ovšem nepřestal, naopak! Již počátkem třicátých let se stal jedním z předních čínských povídkářů a novelistů. Šen Cchung-wenovo dobové dílo je osobité svým těsným vztahem k regionu Západního Chu-nanu (Siang-si) i svébytným autorským stylem. Zejména druhá polovina třicátých let byla pro spisovatele, jenž v této době vyučoval literaturu na univerzitách ve Wu-chanu a Čching-tau a současně působil jako redaktor vlivných literárních periodik, patrně nejšťastnějším a umělecky nejplodnějším obdobím jeho života. 

Jak svojí ranou tvorbou, dotýkající se univerzálních otázek života a smrti, tak i svým pozdějším dílem, usilujícím o neotřelý a nesentimentální vhled do méně viditelných zákoutí lidského nitra, Šen Cchung-wen vybočoval z hlavního dobového proudu společensky a politicky angažované literatury. Proto se na počátku nové epochy moderních čínských dějin – podobně jako hloubavý esejista a skeptický japanofil Čou Cuo-žen (1885–1967), mistr ironie a nemilosrdný soudce pokrytectví vzdělanců Čchien Čung-šu (1910–1998) či bytostná melancholička sestupující do zatuchlých sklepení zmrzačených mezilidských vztahů Eileen Chang (1920–1995) – stal pro svět literatury personou non grata. Šen Cchung-wen napsal svoje poslední beletristické dílo v závěrečném roce občanské války, v době, kdy se již nezadržitelně blížilo vítězství komunistických armád nad rozkládajícími se vojsky Kuomintangu.