Lu Sün

Otec moderní čínské literatury, k němuž se spisovatelé dalších generací dodnes odkazují nebo nějakým způsobem vztahují, se stal již za svého života legendou. Nejznámější je jeho literární topoi čínské kultury pojídající vlastní děti. O žádném jiném spisovateli nebylo napsáno tolik prací a žádnému nebyl postaven pomník na tak vysokém piedestalu jako právě Lu Sünovi. 

Lu Sün je literární pseudonym muže, který většinu života vystupoval pod civilním jménem Čou Šu-žen, používal mnoho dalších pseudonymů a bezesporu byl všestrannou, činorodou, sečtělou, silnou a nezávislou osobností. Studoval starou čínskou i zahraniční literaturu, zajímal se o vědu, historii a umění, psal poezii, syžetovou i nesyžetovou prózu i ostře kritické pamflety, na základě jeho přednášek na Pekingské univerzitě vyšly Stručné dějiny čínského románu (1923, 1924), měl rád grafiku a sbíral dřevoryty, některým svým knihám navrhoval obálky, byl zapáleným propagátorem esperanta a podporoval radikální jazykovou reformu, dlouhá léta pracoval jako ministerský úředník, přednášel na různých vysokých školách, byl hlasitým zastáncem emancipace žen, navrhl znak Pekingské univerzity, který se dodnes používá, jako mentor pomáhal mladým tvůrcům… Zemřel již v roce 1936, všechny pozdější ideologické kampaně komunistické strany přežila jeho památka bez úhony, naopak se stal až zbožtělou postavou, zatímco jeho dřívější blízcí spolupracovníci byli většinou prvními terči kritiky (Chu Feng, Feng Süe-feng...). 

Nejen Jaroslav Průšek jej označil za největšího čínského spisovatele, i americký literární historik C. T. Hsia, který je k Lu Sünovi jinak kritický, jej uznává za průkopníka psaní v západním stylu, jehož rané povídky byly na svou dobu překvapivě literárně zralé.