Li Er

Nenápadná šedá eminence čínské intelektuální scény, která za všech okolností nepřestává hýřit vtipem a neuvěřitelnými historkami, píše hlavně povídky. Když však v roce 2002 vydal svůj první román Soudruh Nula, posbíral všechny ceny nezávislé kritiky, včetně titulu Nejlepší čínsky psaný román třicetiletí (1979–2009). 

Z doslovu překladatele:

Do pevných desek lze zabalit cokoli, i kniha je koneckonců spotřební zboží, pouhý prostředek k předávání příběhů, obrazů, prožitků, cukrátek každému po chuti. Já osobně žádám od románu víc než jen potěšení či kratochvíli. Dobrý román vnímám jako prodloužení života, přidaný rozměr, hloubku, v níž přestává být vidět na dno a která čtenáře nutí k novým rozhledům, tíživým otázkám spíše než utěšujícím odpovědím. Díky tomu nekonečnému tázání a tápání vnímá člověk nové a nové perspektivy, uvažuje bohatěji (nikoli nutně lépe…), je pozornější k tomu, co se děje kolem, umí se tomu i sám sobě, pozorujícímu, zasmát. Taková literatura, jak dokonale řekl Richard Powers, probouzí ve čtenáři smysl pro „onu neodvratitelnou tíhu, šíři a zrno světa, jehož pastím nic neunikne“.

Li Erovi se podařil mistrovský kus velkého romanopisce – nezredukovat drama na snadno uchopitelnou kulisu, zachovat v ní naopak onen opar, jenž se válí našimi životy a který, podle slov Milana Kundery, vždycky když se díváme za sebe a soudíme věci minulé, již neuvidíme. „Zaslepení Majakovského je součástí odvěkého údělu člověka. Nevidět tu mlhu, která ho na cestě obklopovala stejně jako nás teď, znamená zapomenout, co je člověk a co jsme my sami.“

Jak nepomyslet na nepřítomného hrdinu románu Kežena, osobu a soudruha s krycím názvem Nula, na jeho dopředu ztracený, přesto zvolený úkryt v mlze Velkých Pustin, v literatuře, jež neoplývá politickou mocí ani hmotnými statky, pouze otevírá oči k nevyhnutelným pastím světa?

Denis Molčanov