Jü Chua

© Tu Pin

Nekompromisní zubař z malého městečka Chaj-jen nedaleko Šanghaje vstoupil do povědomí čtenářů počátkem osmdesátých let absurdními povídkami plnými reálného, ale nesmyslného násilí. Nejvíce jej proslavil román Žít!, o kterém když jej viděl zfilmován poprvé, udiveně prohlásil, že tohle ale on přece nenapsal.

Jü Chua dospíval v době Kulturní revoluce, kdy se do školy nechodilo, zato byl denně svědky pranýřování a odsuzování kontrarevolučních zločinců, o pouličních bojích a bitkách ani nemluvě. Prý proto píše tak prostým jazykem, širší slovní zásobu totiž nemá, jak rád říkává převážně na adresu zapšklých kritiků. Jeho slovník skutečně nepatří k nejpestřejším ani rafinovaným, o to větší však má expresivitu a sílu.

V roce 1983 vyšla jeho první povídka a po maloměstě se okamžitě rozšířila zpráva, že místního mladého zubaře si pozvali až do Pekingu do významné redakce literárního magazínu. To znamenalo jen jediné: mají ve městě nadějného mladého spisovatele. Krátce nato mu skutečně nabídli místo ve vytouženém kulturním středisku. Zatímco první povídka zůstala víceméně nepovšimnuta, další už výrazně zaujaly. Ve 2. polovině 80. let pak psal jednu povídku za druhou a postupně vyšly v šesti sbírkách.    

Svými povídkami se Jü Chua zařadil do nové vlny avantgardních autorů (Mo Jen, Su Tchung, Ke Fej, Ma Jüan, Cchan Süe, Pchan Ťün a další). Ti vesměs vyrůstali během Kulturní revoluce a jejich díla představovala v 80. letech jakousi literární renesanci. Po třiceti letech (od nástupu komunismu v roce 1949), kdy byla literatura pouze nástrojem propagace a indoktrinace a měla odhalovat a kritizovat třídní nepřátele, přišlo období relativní intelektuální svobody. Ke své tvorbě zaujali tito mladí autoři velmi svobodomyslný postoj – experimentovali s neobvyklými tématy i narativními postupy. Pohrávali si s různými žánry od parodie na tradiční rytířskou prózu až po science fiction. Typické jsou fantastické, schizofrenní obrazy a naturalistické líčení všeho nízkého a odpudivého. Také pro Jü Chuovu ranou povídkovou tvorbu je typický surrealismus děje, odosobnění hrdinové, kteří ač prožívají něco hrozného, jen bez emocí prožívají a naturalisticky popisují násilí, brutalitu, bolest, smrt.  

Jedna z prvních a zároveň nejzdařilejších povídek Na cestě v osmnácti (十八岁出门远行1987, česky A2 9/2012) je alegorií cesty životem od mladického nadšení po následné zklamání tvrdou realitou. Hlavní hrdina dosáhne věku, kdy se má pustit do světa na zkušenou a dostává svou první tvrdou lekci. Povídka Nemám vlastní jméno (我没有自己的名字 1994, česky Souvislosti 1/2013) vypráví příběh vesnického prosťáčka, který vyvrcholí uvařením jeho jediného kamaráda – toulavé fenky, které se ujal. Vyprávění o smrti (死亡叙述1988) je předsmrtným monologem řidiče náklaďáku, který je sžírán výčitkami svědomí, že zajel dvě děti. Hrdinou povídky 1986 (1987) je učitel čínských dějin, který nerozumí novému nastavení společnosti, kdy se všichni odvracejí od traumatické minulosti a optimisticky hledí vpřed do budoucnosti. Situace je pro učitele natolik neúnosná, že postupně páchá sebevraždu na veřejnosti pomocí různých mučení z dávné čínské historie.

Za explicitně líčenou brutalitu, podle kritiků samoúčelnou, bývají avantgardní autoři často kritizováni. Ale podívejme se na věc v kontextu té doby: Prožitek tzv. kulturní revoluce a bezhlavé střídání sociálních a hospodářských kampaní byl tehdy ještě příliš čerstvý a bolestný. Snad je to tedy jakýsi zuřivý mladistvý výkřik protestu proti takovému zacházení s lidskou bytostí.

V 90. letech nastal v jeho psaní obrat. Jü Chua začal psát romány. Začal používat prostý, nekomplikovaný, hovorový jazyk. Také explicitně podané ohavnosti z jeho raných povídek do jisté míry vymizely, ačkoli krev vypumpovaná z člověka jako symbol síly vysávané mocnými z obyčejného bezbranného člověka zůstává i v některých románech. Jeho postavy jsou nyní více skutečné. Důkladně psychologicky propracované jsou také vztahy mezi postavami. Příběh je realistický, barvitý a je líčen víceméně v první osobě. Jü Chua dosud napsal pět románů: Žít! (活着 1991), Dva liangy rýžového vína: osudy muže, který prodával vlastní krev (许三观卖血记 1995, česky Dokořán, 2007), Křik v dešti (在细雨中呼喊 2003), Bratři (兄弟2005, 2006, slovensky Marenčin 2009, 2011) a Sedmý den (第七天 2013).

Hned jeho první román Žít! byl mimořádně úspěšný. Původně vycházel na pokračování v literárním časopise Sklizeň. I další román Dva liangy rýžového vína se setkal s velmi pozitivní odezvou a stejně jako Žít! byl přeložen do mnoha jazyků. Tyto dva romány jsou si v lecčems podobné – oba se odehrávají v nuzných poměrech čínského venkova na pozadí dramatických dějin druhé poloviny 20. století Do jejich života výrazně zasahuje japonská okupace, občanská válka, nástup komunismu, zničující společenské a hospodářské experimenty a především Kulturní revoluce. Vypravěčem je v obou případech obyčejný venkovan, ani chytrý, ani hloupý, nicméně navzdory hořkým životním zkušenostem plný energie a síly žít za každou cenu. Dějovou linku obou příběhů charakterizují silné, emočně vypjaté rodinné vztahy na pozadí drastických společenských změn, zejména vztah otce a syna.

V roce 2013 vyšel zatím poslední román Sedmý den, v němž duše zemřelého Jang Feje poletuje nad městem, neboť nemá peníze na hrob. Během poletování se setkává s dalšími dušemi - s duší nespravedlivě odsouzeného k trestu smrti, s osmatřiceti pohřešovanými oběťmi velkého požáru, s příslušníky „krysího národa“ žijícího na dně čínské společnosti i ilegálními obchodníky s lidskými orgány. Román je silně inspirován skutečnými sociálními problémy současné Číny.

Jü Chua je také autorem mnoha esejí (dosud sebraných v pěti sbírkách, z nichž poslední Čína v deseti slovech 十个词汇里的中国, 2011, zaznamenal velký úspěch v anglickém vydání). V současné době píše sloupky pro New York Times. V esejích i sloupcích se zabývá kontroverzními tématy čínské současnosti – cenzurou, korupcí, vyrovnáváním se s minulostí, morálním úpadkem ve společnosti nebo rostoucími sociálními rozdíly.