Jen Lien-kche

Laureát literární ceny Franze Kafky je bezesporu jeden z nejzajímavějších spisovatelů současnosti. Prošel si nesnadným tvůrčím přerodem, než se stal „nehodným synem realismu”, nazval se „zrádcem literatury” a dokonce přišel se zcela novým tvůrčím postupem nazvaným podle soudobé čínské reality "mýtorealismus".

Počátek příběhu o spisovatelské dráze Jen Lien-kcheho (Yan Lianke 阎连科 *1958) je typický pro jiné mnohé jeho generace. Začal psát z jediného důvodu: aby se dostal z venkova do města. Své první dílo začal psát doma v roce 1975, za pár let napsal přes tři sta tisíc znaků, román nazval Krvavý požár v horské vesnici. Rukopis mu sice matka spálila v kamnech, nicméně na tuto svou první spisovatelskou zkušenost záhy zúročil v armádě, do které vstoupil v roce 1978. Šikovného vojína brzy poslali do výcvikové skupiny tvůrčího psaní. Od roku 1979 do roku 1990 měl na svém kontě více než čtyřicet publikovaných novel. V té době Jen Lien-kche psal a psal, co napsal, to mu vydali, všem okolo se jeho knihy líbily a četli je rádi, byl prostě oblíbeným spisovatelem.

Počátkem devadesátých let nastal zlom v Jenově kariéře, když se rozhodl, že napíše o vlastní zkušenosti s armádou. V Západu letního slunce (夏日落, 1992) se vydal novou cestou zobrazování skutečnosti: od popisu vnější reality se posunul k realitě vnitřní. Novelu dopsal v roce 1992, armádní kritici o ní psali jako o průlomu v žánru fikce s vojenskou tematikou, místní kritikové ji nazývali úspěchem v „novorealistické literatuře“, posbírala i nějaká ocenění. Pro autora samotného znamenala určité prozření, co se opravdovosti realistického zobrazování skutečnosti týče, ale také počátek útrap. V roce 1994 se spustila vlna odsuzující kritiky, a to kvůli slovům jednoho hongkongského literárního kritika, který o ní napsal, že zpodobňuje „upadajícího ducha čínského vojska“. Jen Lien-kche se ocitl v defenzívě, která ho stála i zdraví. Dlouhou dobu nepsal nic než obhajoby své tvorby. Román byl přesto zakázán a nového vydání se dočkal až po deseti letech v roce 2002.

Další velký rozruch vyvolal román Ještě si užít (受活, do západních jazyků překládán jako Polibky od Lenina, 2004). Za tento román dostal Lao Šeho literární cenu, jedno z nejprestižnějších čínských ocenění. Jen Lien-kche se zde pomocí absurdního vyprávění přibližuje k podstatě lidské povahy, mluvilo se o něm jako o díle „fantaskního realismu“, které útočí na hranice běžného realistického vyprávění. Když však jeho další novela Služ lidu! (为人民服务, 2005, česky 2008) vyvolala další skandál a vydavatel byl postižen vysokou pokutou, byl to pro Jena zásah téměř smrtelný. Spisovatel sám říká, že jeho literární tvorba uvízla od té doby na mrtvém bodě, svůj další román O čem sní ve vesnici Tingů (丁庄梦, 2006) nenapsal úplně tak, jak původně zamýšlel, dokonce šel proti svému původnímu záměru. Jedná se o příběh vesnice v provincii Chu-nan, která je stižena AIDS. I tato kniha byla ale nakonec, přes všechny Jen Lien-kcheovy snahy nevyvolat další skandál, v Číně zakázána. Předtím ale vyšla v nákladu 150 tisíc výtisků a dočkala se úspěchu nejen komerčního, Asia Weekly (亚洲周刊, významný politický týdeník se sídlem v Malajsii) ji také ocenil jako jednu z deseti nejlepších čínsky psaných knih roku.

Koncem roku 2008 se v Jen Lien-kcheově životě udála další důležitá změna. Lidová univerzita (Žen-min ta-süe) v Pekingu jej zaměstnala na pozici profesora literatury s tím, že jedinou jeho prací bude psát, a to psát po svém, o nic víc ať se nestará. Díky tomu napsal Jen Lien-kche Čtyři knihy (四书, 2010), jež si dlouho a neúspěšně hledaly nakladatele v ČLR, s vydáním nakonec souhlasili až v Hongkongu a na Tchaj-wanu. Další román Rozpukov (炸裂志, 2013, česky 2016) se autorovi sice podařilo vydat v prestižním nakladatelství Šanghaj wen-i, zato zatím poslední román Vyhasnutí slunce (日熄, 2015), za který mu byla v Hongkongu v roce 2016 udělena Cena Snu v červeném domě, v ČLR opět nevyšel.