Cchering Özer

Zřejmě nejvýraznější hlas moderní tibetské inteligence, básnířka a esejistka Özer, si v posledních letech získala uznání zejména na sociálních sítích coby neúnavná komentátorka aktuálního dění v Tibetu. Ve svém díle citlivě a upřímně nahlíží tragickou i absurdní realitu současného Tibetu.

Özer (celým jménem Cchering Özer ཚེ་རིང་འོད་ཟེར, čínsky Wej-se 唯色) se narodila roku 1966, právě v době, kdy její rodiště Lhasu, stejně jako celé území Čínské lidové republiky a s ním i Tibet, zachvátilo běsnění Velké proletářské kulturní revoluce. Největší a nejdéle trvající z Mao Ce-tungových politických kampaní, která na piedestal moci vyzdvihla zástupy ideologií a neomezenou silou opilých studentů, Tibet nenávratně připravila o poslední zbytky kulturního a duchovního dědictví. Toto bohatství je navěky ztraceno, a ani přes veškeré úsilí Tibeťanů doma i v exilu nemůže být nikdy navráceno zpět. Sama Özer se k tomu, co se dělo v době jejího narození, často vrací, ať už prostřednictvím vzpomínek své matky, která byla díky novorozené dcerce mnohého ušetřena, nebo prostřednictvím fotografického svědectví otce, tehdy důstojníka Čínské lidově osvobozenecké armády. Jedním z výsledků jejího úsilí o dokumentaci této bouřlivé doby je na Tchaj-wanu vydaná kniha Smrt a zkáza (Ša-ťie 杀劫), doprovázená právě fotografiemi pořízenými jejím otcem.

Komplikovaný původ svým způsobem předurčil budoucí směřování autorky a nevyhnutelně ji vedl ke stále hlubší reflexi a opakovanému přehodnocování vlastní identity a vlastní pozice, jak to sama zachytila ve svých básních a esejích (mimo jiné v jedné z kapitol této knihy nazvané „Mé rodiště Derge“). Narodila se jako dcera tibetské matky a otce původem z Khamu, s polovinou čínské krve. Její dědeček, otcův otec, se v městečku Derge v odlehlé provincii Si-kchang (tib. Kham) nejspíš skrýval před politickými turbulencemi a řáděním militaristů. Oženil se tu s khampskou ženou a po několika letech svého tehdy ještě malého syna prozíravě poslal s čínskou armádou dobývat Lhasu. Tak se z muže, jenž byl otcem Özer, stal voják. Ona sama se narodila v době, kdy její rodina společně s otcem žila ve vojenském okrsku na okraji Lhasy, tibetského posvátného města a hlavního města Tibetské autonomní oblasti, která byla ustavena čínskou vládou jen rok před jejím narozením. Již v jejích čtyřech letech však otce převeleli do Khamu, východní části Tibetu s komplikovanou historií, který v současné době není součástí Tibetské autonomní oblasti a administrativně spadá pod čínskou provincii S´-čchuan. Většinu svého dětství strávila v Darcedu (čínsky Kchang-ting), které je jakousi pomyslnou branou mezi čínským a tibetským světem, a poté odešla studovat do Čcheng-tu, hlavního města provincie S´-čchuan. Na Institutu národnostních menšin, jedné z institucí typu vysoké školy určené speciálně pro příslušníky národnostních menšin, vystudovala čínskou literaturu. Po škole nastoupila v roce 1988 na místo reportérky místního stranického listu, ale už po dvou letech byla přeložena do Lhasy, kde měla pracovat pro tibetskou pobočku Čínského svazu spisovatelů. V té době končilo relativně liberální období 80. let. V Číně představoval výrazný mezník dobře známý incident na náměstí Nebeského klidu v Pekingu v červnu roku 1989, situace ve Lhase se však začala komplikovat už o rok a půl dříve, kdy na poutním okruhu Barkor v centru staré Lhasy kolem chrámu Džokhang vypukly první demonstrace za nezávislost Tibetu. Tibetské protesty se dále radikalizovaly, až nakonec na jaře 1989 došlo k jejich násilnému potlačení čínskou armádou a vyhlášení stanného práva, které bylo odvoláno až na jaře příštího roku. Právě v té době Özer opustila Kham a vydala se do Lhasy. Protože kromě základů mluveného khamského dialektu, které si pamatovala z dětství, ovládala pouze čínštinu, která byla také jediným jazykem, v němž byla schopná číst a psát, stala se automaticky součástí čínskojazyčné literární scény a začala pracovat v redakci časopisu Literatura z Tibetu. Čínská literatura už byla v té době v Tibetu na ústupu a většina úspěšných spisovatelů z 80. let mezitím Lhasu sevřenou atmosférou strachu a nesvobody opustila nebo se vrhli na podnikání a literární kariéru vzdali. Během 90. let Özer publikovala především básně, nejprve časopisecky, její první sbírka vyšla v roce 1999 pod názvem Tibet tam nahoře (Si-cang caj šang).

Po ukončení studií se začala víc zajímat o tibetskou kulturu a hlavně o buddhismus, který se pro ni stal důležitým zdrojem literární inspirace, ale i osobní útěchy. Celým jejím literárním dílem se zároveň jako tenká nitka vine motiv hledání identity, té ztracené tibetské identity, již přebily nánosy čínské kultury a životního stylu. Naučila se tibetsky (i když na psaní v tibetštině to stále nestačilo), procestovala velkou část Tibetu a začala zaznamenávat příběhy obyčejných lidí, s nimiž se na svých cestách potkávala, což ji postupně přivedlo i k zájmu o historii, současnost a budoucnost Tibetu a Tibeťanů. Na základě svých zážitků z cest tak v roce 2003 vydala své první velké literární dílo, soubor cestopisných esejí Zápisky z Tibetu (Si-cang pi-ťi). Název v čínštině odkazuje na tradiční žánr tzv. „literátských zápisků“ (pi-ťi), jehož obliba sahá až do počátků dynastie Tchang (618-907). Jednalo se o texty různorodého charakteru, které zahrnovaly nejrůznější úvahy autora, anekdoty a příběhy, jež autor slyšel vyprávět, ale i vážná pojednání na témata od umění přes historii a filozofii až ke stavu společnosti. Tyto texty také byly v minulosti důležitým zdrojem pro vznik narativní prózy, povídek a později románu. V moderní době tento žánr inspiroval především autory románů, kteří s oblibou experimentují s nesourodým charakterem textu složeného z fiktivního vyprávění, osobních úvah a vzpomínek a útržků dalších textů.

Kniha Özer byla publikována v liberálním jihočínském nakladatelství Chua-čcheng v Kantonu, daleko od přísně střežené Lhasy. I přesto, jakmile se kniha dostala do rukou jejích nadřízených ve Lhase, vypukl skandál, jehož následkem byla kniha zakázána, Özer byla zbavena své funkce v nakladatelství i ve Svazu spisovatelů a okolnostmi byla nakonec přinucena Lhasu opustit. Její kniha příliš otevřeně odhalovala bolestné zkušenosti z nedávné tibetské minulosti i smýšlení Tibeťanů ohledně čínské okupace, několikrát zmiňovala zapovězeného 14. dalajlamu a 17. karmapu, který teprve nedávno tajně utekl z Tibetu a odešel do indického exilu, a odhalovala smutnou skutečnost, kterou si Čína po desetiletí odmítá připustit, totiž, že Tibeťané se s okupací nikdy nesmířili a nesmíří. Během kritických útoků na knihu i svou osobu se Özer přestěhovala do Pekingu, kde žije dodnes se svým manželem, liberálním čínským intelektuálem Wang Li-siungem. Oba jsou v pozici jakýchsi prominentních disidentů s celosvětovou reputací, proti kterým se režim (zatím) neodvažuje radikálně zasáhnout, nejspíš z obavy před reakcí mezinárodního společenství. Jejich byt i oni sami jsou však nepřetržitě monitorováni, ať se hnou kamkoli, a čas od času (v době důležitých výročí či svátků), jsou izolováni v „domácím vězení“.

Özer a její manžel se v posledních deseti letech zaměřili na komunikaci prostřednictvím sociálních sítí a internetu. Özer založila postupně několik blogů, které časem přesunula na zahraniční servery, je aktivní na Facebooku i na Twitteru. Významnou roli spolu s manželem sehráli během velkých protestů a násilností v Tibetu v roce 2008 spojených s čínským pořadatelstvím Olympijských her, kdy fungovali jako styčný bod pro shromažďování a šíření informací o situaci v jednotlivých oblastech Tibetu. Dalším významným počinem Özer je shromažďování a šíření informací o fenoménu sebeupalování v Tibetu. V roce 2013 vyšla ve francouzské verzi kniha Sebeupalování v Tibetu: Hanba světa, na níž Özer spolupracovala s kontroverzním čínským umělcem Aj Wej-wejem, později vzniklo také anglické vydání. Spolu s Wang Li-siungem jsou výraznými kritiky čínské kulturní politiky v Tibetu (a také v „čínském Turkestánu“, Sin-ťiangu), monitorují rozsah škod napáchaných čínskou „modernizací“ tibetských měst i venkova a podávají zprávy o bezpráví v Tibetu a Sin-ťiangu.

Po roce 2008 si Özer získala respekt nejen mezi západními příznivci Tibetu, ale i mezi tibetskou exilovou elitou a, jak napsal Robert Barnett, jeden z nejvýznamnějších současných odborníků na Tibet, „stala se vůdčí osobností udávající tón v rámci rozsáhlejšího společenství Tibeťanů a jakýmsi mostem spojujícím Tibeťany v Tibetu i venku“. Její příspěvky se pravidelně objevují na tibetských exilových serverech, jsou překládány do angličtiny nebo tibetštiny a v posledních letech Özer také poskytuje rozhovory nebo vyjádření v tibetštině pro rozhlasové stanice Radio Free Asia a Voice of Tibet. V nedávné době získala několik mezinárodních ocenění, např. v roce 2007 to byla cena Norského svazu spisovatelů za svobodu vyjadřování, v roce 2011 cena nizozemského prince Clause za prolamování tabu a roku 2013 byla oceněna Mezinárodní cenou odvážných žen udělovanou Ministerstvem zahraničních věcí Spojených států amerických. Ani jednu z cen nemohla převzít osobně.